Toulky Krumlovem

O zažloutlé fotografii (příběh)

...

Možná z něj dnes včely cítí zvláštní napětí, protože na něco myslí a už se nemůže dočkat. Čeho? Setkání. Až přijede vlak. Až z něj vystoupí. Ona. Po třinácti letech! Ona! Má její fotografii, ale bude si stále podobná? Co vše s člověkem udělá třináct dlouhých let? Přidá vrásky, prošediví vlasy, zpomalí krok, ale oči a srdce snad nechá stejné! Zdali pak pro něj to její ještě hoří? A jeho pro ni? Věří, že ano.

Nakonec ten den přichází.  František Seidel se převlékne, vezme si sváteční oblek a vydá se přes vnitřní město nahoru serpentinou kolem Paraplíčka k vlakovému nádraží. Na zahradě v létě pěstoval slaměnky, teď se budou hodit. Sváže je do úhledné kytičky, rád by růže, ale kde je vzít uprostřed zimy? Mici je měla ráda. Věří, že i láska ke květinám jí zůstala.

Od vlaku jdou spolu. Františkovo rámě a v něm zavěšená Mici. Ano, jsou stejní. A večer si ve svém domě, který ale už tak docela není jejich, povídají. Co dělali a co dělají.

František o rodinný podnik i o dům přišel. Zabavili mu jej, znárodnili. Ale fotí dál. Pracuje v komunálním podniku. Jeho fotografie prodává ale někdo jiný. Jako pohlednice Orbis. Jako službu komunální podnik. Dům chátrá. Ale žít se v něm dá. Co zbývá.

"Jak jsi tu vlastně dokázal obstát?" ptá se večer u stolu Mici s oběma rukama kolem hrnečku horkého čaje.

"To víš, bylo to těžké, jako Němci jsme byli po válce terčem neskutečné zášti. Naštěstí mi plno lidí dosvědčilo, že jsem s fašisty nic neměl. Co jsem se naběhal, abych sehnal pro sebe a pro maminku všechny potřebné dokumenty, které dokazovaly, že jsme byli antifašisté a jen díky tomu jsme nemuseli na odsun. Jenže nevíš, a do dopisů jsem ti to napsat nemohl, kolikrát jsem toho nakonec litoval. Říkal jsem si, že by bylo lepší jít, protože bych byl alespoň s vámi, s tebou a s bratrem Helmutem a jeho rodinou. Zůstali jsme tu s maminkou tak sami!"

Teplá ruka z hrnku se přesunula na studenou ruku na druhé straně stolu a jemně ji pohladila. Pak ji přikryla a už nepustila. "I my byli jako vykořenění! Němci v cizí zemi, která se jmenovala Německo! Vždyť náš domov byl tady! Chvílemi jsem přestávala věřit, že se ještě někdy setkáme! Nakonec všechno zlé je k něčemu dobré," dodala Marie s mírným úsměvem.

"Ano, říká se to," drsná dlaň přikryla jemnou a na stole vyrostla pyramida z rukou, "jen díky gestapu jsem nebyl odvedený do války, kde bych nejspíš také jako bratr padl."

"Pojďme vzpomínat na něco veselejšího," navrhla, "třeba, jak jsi převzal v sedmadvaceti letech podnik po tatínkovi a bál ses mezi těch jedenáct zaměstnanců chodit. Že prý většina byly mladé dívky! To chápu, že je o strach mezi tolik dívek jenom vkročit!" rozesmála se.

"Nebo jak jsme chtěli fotit na Kleti, že to bude velký byznys, dotáhli až na vrchol to velké těžké pozadí a spustil se takový liják, že jsme se sotva vmáčkli do hostince sami, plátno se už nevešlo a celé venku zmoklo. Jeho obnova nás stála majlant," zavzpomínal Franz.

"Jenže buď spravedlivý, za čtrnáct dní jste tam vyrazili znovu, a to už vám počasí přálo, zájemců o focení bylo tolik, že jste nemohli do tmy odejít. Nenechali vás. Vrátil ses úplně nadšený a také unavený, zákaznické knihy byly popsané objednávkami," Marie zaklonila hlavu. Ne, vzpomínky vždycky nebolí. Někdy jsou i hezké.

"Nebo jak jsem vytrvale čtyři roky každý den v pět ráno vyrážel na vrchol Kleti, abych jednou jedinkrát mohl vyfotit tu úchvatnou scenérii Alp," zavzpomínal Franz.

"A jak pak všichni tu fotografii chválili tvému otci, protože si myslili, že ji pořídil on," doplnila Mici. Dnes se tomu společně zasmáli, ale dříve to jistě Františka mrzelo.

Povídali si až do tmy. Rozsvítili petrolejku. Dívali se jeden na druhého. Stále je tak laskavý a pozorný, pomyslela si Marie. Stále je tak krásná a milá, pomyslel si Franz. Konečně usínali vedle sebe! Slyšeli oddechování toho druhého, a když je v noci probudila nějaká zlá vzpomínka, stačilo natáhnout ruku a ujistit se, že v tom dobrém i špatném už člověk není sám.

...